Ceny města 2014

JIŘINA ŠILLEROVÁ

Jiřina Šillerová se narodila 9. 6. 1932 v Polné.

Základní školu navštěvovala v rodné Polné a vystudovala Pedagogický institut v Jihlavě. 

V polovině 60. let 20. století, po mateřské dovolené, nastoupila do školní družiny při ZDŠ Přibyslav jako vychovatelka a později zde pracovala jako vedoucí. V téže době začala pracovat v amatérském divadle v našem městě jako režisérka dětského divadelního souboru, který vznikl, díky ní, právě v tomto školním zařízení.   V následujících letech dostal soubor jméno Sluníčko.  Pod jejím vedením vznikla nejedna zdařilá inscenace pohádky a divadelní hry pro děti i mládež. První hrou, kterou se představila spolu s malými herci široké přibyslavské veřejnosti, byla pohádka Sůl nad zlato. Možná, že si někteří z vás vzpomenou na pohádku O Měsíčníku, Větrníku a Slunečníku, Jak se stal Rumcajs loupežníkem, Jak se broučci měli rádi, O zelené perle nebo na dramatizaci známé knížky Josefa Lady Bubáci a hastrmani.

Soubor Sluníčko byl několikrát delegován na krajské přehlídky, např. do Dobrušky nebo Nového Města nad Metují.  Věnovala se též divadelním adaptacím prózy, prováděla odvážné a osobité dramaturgické úpravy divadelních textů, nebo je i sama psala.

Po odchodu do důchodu nesložila ruce do klína.  Se svým manželem Břetislavem obnovila za pomoci pana F. Loužeckého činnost loutkového divadla. Nejprve ve školní družině a později vznikla loutková scéna úpravou dvou místností v kulturním domě. Do roku 2005 byla její režisérkou a dramaturgyní. Díky ní dodnes loutkářský soubor, který dostal jméno Přibyslavská pimprlata, přináší radost malým i těm odrostlejším návštěvníkům. Našla totiž zdatné a obětavé pokračovatele.

Nezasloužila se pouze o rozvoj kultury pro děti a mládež. Dlouhodobě spolupracovala i s dospělými herci. Nejprve pracovala v ochotnickém divadle jako pomocná režisérka, pak jako  inspice a maskérka. Podařilo se jí uvést do provozu i divadelní kostymérnu, kde si mají možnost půjčit kostýmy nejen divadelní soubory ze širokého okolí, ale i jednotlivci u příležitosti nejrůznějších akcí, jako jsou maškarní bály, podnikové večírky, masopustní průvody nebo narozeninové oslavy.

Diváci ji mohli spatřit na jevišti jako herečku. Připomeňme namátkou inscenace Krutá maska, Pohádka o líných strašidlech nebo Dámský gambit.

Na počátku 70. let min. století stála mimo jiné u zrodu okresní, později oblastní přehlídky amatérských souborů Divadelní Přibyslav, která obohacuje kulturní dění v našem městě dodnes.

Její zájem o veřejnou práci se však nezaměřil pouze na divadlo. V roce 1990 byla spoluzakladatelkou klubu pro seniory Pohoda, jehož aktivní vedoucí je dodnes. Se členy tohoto spolku pořádají zájezdy, organizují a účastní se besed, v zajímavých řemeslných dílničkách vyrábějí dekorativní i užitkové předměty, úzce spolupracují s přibyslavskou mateřskou školou, se základní školou – hlavně pak s kroužkem Otakárek nebo s KZM Přibyslav. Pro toto posledně jmenované zařízení pomáhala s ostatními členkami s tvorbou Večerů při svíčce, pásma lidové tradice a zvyky nebo vánoční programy plné poezie. S kroužkem Otakárek pořádají zajímavé výlety např. „za bledulemi“ nebo vás rádi pozvou do voňavé čajovny.  Dokonce si v roce 2006 senioři pod vedením paní Jiřiny založili i maňáskové divadlo Pohoda, se kterým po několik let hráli pro děti z mateřské školy pohádky ve výstavní síni městského muzea v Kurfürstově domě.  V roce 2009 jí byl udělen Zlatý odznak J. K. Tyla za celoživotní věrnost ochotnickému divadlu a významný osobní přínos jeho rozvoji na Přibyslavsku.

LADISLAV HLADÍK

Ladislav Hladík se narodil 15. 5. 1927 v Dobré u Přibyslavi. Po ukončení základní školy se vyučil zámečníkem a později elektromechanikem. Skoro po celý život pracoval v závodě Agrostroj, dnes ACO. Svět fotografie mu učaroval již v raném věku. Ještě před vypuknutím druhé světové války se začal spolu se svým starším bratrem Janem věnovat fotografování. Začátky nebyly jednoduché, protože v období války i po ní, se jen těžko sháněl fotografický materiál. Nejprve fotografoval pouze nahodile – rodinu, kamarády, krajinu – vše co jej obklopovalo. Postupem se ze záliby stávala vášeň a láska na celý život. Postupně začal pracovat se stále dokonalejší fototechnikou. Od svitkového filmu přešel brzy ke kinofilmu, od černobílé fotografie k barevné. Jeho rozsáhlá sbírka obsahuje několik set snímků a diapozitivů. Ovšem ani s tím se nespokojil. Pořídil si videokameru a po několik let byl snad jediným, kdo pravidelně zaznamenával všechny významné společenské a kulturní události v našem městě. Třebaže už tolik nenatáčí, můžeme jej potkávat, jak dokumentuje jednotlivá místa ve městě a jejich proměny. Ovšem již na digitální fotoaparát.  Pořídil si počítač se skenerem, aby mohl dle potřeby fotografie sám upravovat, ale hlavně lépe archivovat. Jeho sbírka má totiž dokonalou evidenci, za kterou by se nemuseli stydět ani profesionální archiváři. Nejenže fotografuje, ale sbírá i staré snímky, které šetrně převádí do digitální podoby, aby je mohl vrátit zpět jejich majiteli. Počátkem 80. let 20. století spolupracoval s bývalým správcem muzejních sbírek panem Jaromírem Kasalem a i dalšími přibyslavskými fotografy na dvouhodinovém pásmu o historii našeho kraje a okolí. Na tyto nesčetné poutavé besedy se mezi pamětníky dodnes vzpomíná. Dlouhá léta spolupracoval s PhDr. Oldřichem Málkem, který se na důchod vrátil do rodného města. Mezi jejich společné práce jen namátkou patří cyklus fotografií Kříže a smírčí kameny na Přibyslavsku, Zvony a zvoničky a kapličky Přibyslavska anebo se společně, za pomoci představitelů našeho města i dalších dobrovolníků z řad občanů, dali do vyklízení a úpravy štoly pod farou.  Tím si tak trochu splnili i dávný klukovský sen – prozkoumat přibyslavské podzemí nejen pod farou, ale i pod některými domy na náměstí. Podílel se i na záchraně několika desítek fotografií známého fotografa Stanislava Hutaře. Bohužel, byl to jen nepatrný zlomek jeho obrovské fotografické práce.  Aktivně spolupracoval s redakční radou na vydávání Přibyslavského čtvrtletníku a Přibyslavského občasníku.  Jeho práce nechyběly snad na žádné fotografické soutěži, která byla v našem městě pořádána. Zájemci mohli jeho práce shlédnout nejen v městských kalendářích, ale například v roce 2005 na výstavě, Přibyslav včera a dnes, která byla uspořádána v kulturním domě ve spolupráci s KZM Přibyslav. Tato výstava dala vlastně podnět i k další spolupráci s KZMP a k vydání obrazové publikace Proměny města Přibyslav ve fotografii, která se stala vítaným dárkem. Spolupracoval s profesionálním televizním filmařským týmem na dokumentu o válečných událostech roku 1944 ve Hřištích a v Přibyslavi. V současnosti se, ve spolupráci se svými vnučkami úspěšně pokouší o amatérskou tvorbu DVD na nejrůznější témata – Druhá světová válka v Přibyslavi ve fotografii nebo drobné sakrální památky na Přibyslavsku.   Dlouhá léta se podílel na provozu zdejšího kulturního domu, spolupracoval s místními divadelními ochotníky. Jako osvětlovač se dostal ke spolupráci i se známými profesionálními umělci. Byl dlouholetým aktivním členem pracovní skupiny Programu regenerace památkové zóny města Přibyslav.